Jak jsem mohl mít 5000 velbloudů aneb s blondýnkou v Maroku

Vypadá úplně jako ti všichni chlapíci co se pokouší si na cizincích trošku přivydělat jako samozvaný průvodce, nebo alespoň něco vyžebrat. V Laayounu jich sice nepotkáte tolik jako v Marrákeši, ale přesto se nám zdá podezřelý. Z jeho lámané francouzsko-španělo-arabštiny vyplyne, že je chovatel velbloudů někde na Sahaře. Po krátkém dialogu je nám jasné, že není jeden z těch žebráků a pobudů. Otázkou: „Kolik velbloudů“ a mrknutím na přítelkyni, je nám jasné s kým máme tu čest. Za celou cestu bylo nabídek několik. Někdy směšných, jindy vážnějších. 200, 500, 2000 ale i 5000 korábů pouště za blondýnku. (A to jsem čekal maximálně tak 40 kousků a jednoho ojetého Mercedesa). Člověk se často na dlouhých cestách zamýšlí a pokouší se představit, co by s takovým stádem dělal. Velbloud je užitečné zvíře ne jen jako dopravní prostředek. Jejich mléko a fíky jsou tradiční potravou beduínů na dlouhých, několikatýdenních i měsíčních poutí pouští. Maso, pak Marocká specialita. Předpokládáme-li, že od hlavy k ocasu měří velbloud 4m, a zvířata stojí za sebou, karavana o pěti tisících kusech by měřila od první hlavy po poslední ocas 20 km. A jak to dopadlo? Jelikož všichni víme, že v 21. století má informace velmi cennou hodnotu, posbíral jsem kontakty vrátil ve stejném počtu, v jakém jsem na cestu vyrazil (2 osoby). Naše cestovní kancelář plánuje zorganizovat na základě posbíraných zkušeností expedice do Maroka. Blondýnky budou mít slevu.

Vraťme se ale na začátek. Letecký spoj Brno – Londýn – Marrákeš, s několikahodinovým čekáním v hlavním městě Spojeného Království, kde zrovna vrcholily přípravy na Olympiádu, hladce přistál. Čas mezi spoji jsme strávili vyjednáváním o účasti Valašského království na letních hrách. Leč vzhledem k tomu, že žádná z našich tradičních disciplín nebyla komisí akceptována, pokračovali jsme do Afriky. Z anglického deště do marockých pětačtyřiceti stupňů.

Maroko – země ekologických „oslovozíků“, neodbytných taxikářů realizujících velice aktivní formu marketingu svých služeb, země větru, sucha, vysokých hor, ale i bohatých tradic a pohostinných lidí. Vzhledem k tomu, že metropole Marrákeš je na první pohled jedna velká kulisa pro davy (nejen) japonských turistů, vydali jsme se na jih – na Západní Saharu. Stopem po dlouhé pobřežní cestě – několik set kilometrů po levé straně poušť a po pravé Atlantik.

Heslovitě se ta cesta dá popsat asi takto:

Čaj – na ten nás pozval každý druhý řidič, který nám zastavil.

Tažín – tradiční marocké jídlo připravované ve velké kameninové nádobě. Podle majetnosti hostitele s brambory, masem a zeleninou.

Saharawi – takto si říkají původní obyvatelé Západní sahary. Nemají rádi Maročany, mluví španělsky a skoro všichni pracovali na kanárských ostrovech.

Pláž – když necháte svou slečnu jít na pláž samotnou a pak s ní večer jdete na procházku městem, má spoustu kamarádů jménem Mohamed.

Autostop – Maroko je jedna z nejlepších zemí na stopa. Platí pravidlo, že když se do auta vleze N lidí, vždy se vleze N+1.

Československo – myslím, že není třeba komentáře

Salám alejkum – nezapomeňte vždy pěkně pozdravit (neplést s „Salám nalej rum“)

Ramadán – ačkoliv Maroko je na arabské poměry docela sekulární a neupjatý stát (ačkoliv prakticky 100% obyvatelstva jsou muslimové), ve městech se zas tolik neřeší, když baštíte přes poledne svačinu. Na vesnicích však seženete jídlo až večer – a na den dopředu!

Valašské království – jako vždy všichni znají a mají zde spoustu dobrých kamarádů, kteří v jejich obchodě nakoupili

Tož asi tak

Silvestr Tkáč
Překupník velbloudů Valašského království