LH24 očima Monči a Toma

Vím, že je Tom závodník tělem i duší (on mi to sice nikdy nedává najevo, ale cítím to a je to tak). Je výborný běžec, cyklista a „vyšvihaný" sportovec . Pro mne je to ten nejbáječnější manžel, tatínek, mužský a parťák, na kterého je spoleh, a se kterým bych šla úplně do všeho .

Já jsem tělem i duší sportovec a nadšenec do všeho, co jen trošku voní adrenalinem, dobrodružstvím a hlavně vytrvalostním výkonem a náročností. Jej, to prostě miluji. Ale ze všeho nejvíce miluji svého manžela Toma, naše milované děti, Verunku a Kubíka s Matějem. Prostě rodina, láska, pohoda a radost ze života, to je naše MOTTO a náš motor, který do nás vlévá nekonečnou energii a sílu.

Již naše páteční akreditace do závodu nám tak trochu navála další nadšení a euforii. Já jsem z toho, jak je mým zvykem před takovou akcí, skoro celou noc nespala.

Bylo přímo fantastické, že mezi pořadateli byli naši milí přátelé a kamarádi z našeho SK Valašského království. Jim patří velké poděkování za srdečné přivítání, vstřícnost a velikou podporu při závodu. Náš Kubík mohl pomáhat v pořadatelském týmu a zároveň nám mohl být podporou při závodu. Byl nadšený, že může u toho všeho být s námi.

Na startu jsme potkali horolezce Jardu Maixnera, který byl v týmu s Tomášem Poláškem (Démonem) a reprezentovali náš SK Valašského království za dvojici mužů. Bylo příjemné vědět, že je nás na startu více v našem krásném červeném valašském dresu. Dalším příjemným zjištěním byl padající sníh, který jsme si snad vymodlili pro naši zledovatělou Lysou horu. Nechybělo ani naše valašské nadšení a všude kolem vládla ta správná atmosféra. Tom byl celý doslova nažhavený a netrpělivě čekal na odstartování. Když jsme si zrovna dávali posilující polibek před závodem, bylo odstartováno. Naše políbení v tu ránu rozrazil dav nadšených běžců a Tom vyrazil s nimi kupředu. S Kubou jsme pospíchali zpět na Sluníčko na náš pokoj, abych se mohla připravit na předání štafety.

Tom byl hodně rychlý a celý okruh měl hotový za 1 hod a 22 minut – neskutečné, to jsem nečekala já ani on. Celý první okruh se pohyboval v popředí a na Sepetnou do cíle přiběhl mezi prvními nejrychlejšími běžci. Jen já nebyla na předávku čipu připravená. Sledovala jsem online výsledky odpípnutí na vrcholku Lysé, ale nic prozatím nešlo. Čekala jsem až mne Tom prozvoní mobilem při jeho seběhu na Albínovém náměstí, ale v mobilu nebyl signál. Začala jsem se tedy rychle chystat. Jenomže jsem první předávku čipu u transformátoru nestihla. Tom si pro mne musel doběhnout až na Sluníčko. Takže jsem s úprkem vybíhala na další okruh a opožděnou předávkou čipu jsme tak ztratili 10-15 minut.

První dvě kola byly ještě po částečně zledovatělé Lysé. Ale nebylo to tak hrozné, jak avizovali pořadatelé. Od třetího kola začala být Lysá čím dál více pod sněhem a běželo se parádně po čerstvě napadnutém sněhu. Počasí bylo prostě skvělé a příliš nemrzlo, na Lysé hlásili -10°C . Jen na úseku od Malchoru po vrchol a z vrcholu po Lukšinec nejvíce foukalo a byla dost mlha.

Sem tam přišla nějaká ta menší krize, takže se hůře šlapalo na vrchol Lysé, nebo naopak seběh dolů nešel tak hladce jako obvykle. Časy se nám trošku prodlužovaly. Ale krize přešla a do mne jakoby vešla další vlna energie a dávala jsem všechno do svého výkonu. Zároveň jsem se stačila kochat přibývajícím sněhem, stále více bílou Lysou horou a všude přítomnou tmou a tichem. Občas jsem se dala s někým do řeči. Ale čím bylo časnější ráno, tím ubývalo závodníků na okruhu. Některé úseky jsem běžela úplně sama.

Bylo až neuvěřitelné, že jsme po celou dobu závodu průběžně bojovali s dalším týmem o třetí místo. To jsme neočekávali. Ještě před závodem jsme si říkali, že bychom se mohli umístit někde do desátého místa a dát alespoň 12 okruhů. Teď bylo třetí místo na dosah, dělily nás od něj jen minuty! To nás motivovalo a popohánělo kupředu. Tak jsme si naplánovali, že poslední dvě kola poběží Tom. S Kubou jsme na pokoji neustále sledovali čas. V předposledním kole Tom stáhl neuvěřitelných 15 minut na soupeře!!! Kruci, to bylo úžasné! Chystali jsme pro Toma občerstvení, ale pro jistotu jsem se oblékla do běžeckého a zběžně jsem se připravila. Jelikož jsem byla docela unavená, tajně jsem doufala, že bude mít dosti síly jít do druhého kola. U transformátoru jsme s Kubajdou na něho netrpělivě čekali. Ale Tom stále nikde a nám blesklo hlavou, že mu asi došly síly. Při čekání jsme s napětím sledovali ostatní běžce. A tu kolem nás proběhl náš milý soupeř, muž s číslem 747. Pět minut poté přiběhl zcela vyčerpaný Tom a předával mi štafetu do posledního kola. Do mne vjela nějaká neuvěřitelná energie, nadšení a euforie a převzala jsem štafetu. Věděla jsem jistě, že našeho soupeře již nedohoním. Ale vzdávat jsem to nechtěla a mým přáním bylo doběhnout do cíle dříve než bude v 11.00 hodin vypnuta časomíra. Bylo kolem 8.45 hodin, když jsem se odhodlaně vydala do našeho posledního 13-ctého kola. Ten poslední okruh jsem si tedy pořádně užívala. Místy jsem překonávala svou krizi, ale poté jsem opět nasadila svižné tempo. S blížícím se vrcholem jsem prožívala obrovskou radost a adrenalin mi přímo stříkal z uší. Běžců na okruhu již bylo velmi málo. Spíše jsem potkávala spoustu turistů, kteří mne báječně povzbuzovali. Bylo to velice milé a dodávalo mi to další energii a elán. Jedni hoši mi s obdivem uvolňovali vyšlapanou cestu a nakonec prohlásili, že už při pohledu na mne je jim špatně . Ale mi bylo přímo báječně! Již jsem sbíhala dolů do vytouženého cíle. A tam mě čekal můj Tom s Kubou. Naposledy jsem si na čtečce odpípla náš poslední 13-ctý okruh. Bylo 10 minut do vypnutí časomíry. Přivítání s Tomem a Kubou bylo nádherné a dojemné. Prožívali jsme neskutečnou radost a euforii. Bylo nám všem tak krásně.

Náš skvělý manželský tým s číslem 749 „Cérenka a ogárek SK Valašského království" si vybojoval neskutečně krásné 4. místo z 21 smíšených dvojic ve věkové kategorii 31 – 40 let.

Prožili jsme opravdu báječný, adrenalinový víkend na extrémním horském maratonu. Užili jsme si to dokonale se vším všudy. Nejhezčí na tom bylo, že jsme to všechno nadšení prožívali společně s Tomem a Kubajdou a vzájemně jsme si byli oporou.

Hned po ukončení závodu jsme si uvědomili, jak nás bolí nohy a každičký kousek těla. V chůzi jsme se kymáceli jako dvě invalidní kačeny. Teď je nám již podstatně lépe a dostáváme další chuť do života. Stále jěště rozjímáme nad zážitky z tohoto maratonu. Těšíme se na další naše adrenalinové dobrodružství a je nám oběma jasné, že příští rok jdeme do LH24 ZNOVU! No není ten život báječný!

Monča a Tom