Životní příběh teprve 16letého pilota Royal Wallachian Squadron i s jeho úspěšným dosavadním vrcholem na závodech v americkém Tucsonu (Arizona) čtěte níže.

Chlapec, který se po vzoru otce plně oddal nejprve bezmotorovému létání a pak přešel na letadla s motory, sepisuje memoáry, jež jsou už na začátku kariéry hutným čtením. Valaši se opět nemají za co stydět!

---------------

Moje první letadlo se jmenovalo ,,Dandy“ a postavili jsme ho s mým tátou. Chodil jsem lítat na louku, blízko od našeho domu. Lítal jsem hodně a trénoval jsem i na simulátoru doma. V zimě jsem chodil s tátou lítat. Já jsem lítal s větroněm a můj táta s obřím akrobatem na spalovací motor. Jmenoval se Staudacher 300S. Rozpětí modelu bylo 2,5m, váha 11,5kg a obsah motoru byl 80ccm. Bylo vybaveno i lyžemi, aby mohlo přistát na sněhu. Bylo to velmi ,,hodné“ letadlo i pro začátečníky.

Jednoho krásného dne jsme se rozhodli s tátou, že si půjdeme zalítat. Šli jsme tedy na letiště a vzali jsme oba modely. Lítal jsem s větroněm, ale chtěl jsem zkusit i něco většího. Můj táta se mě zeptal, jestli bych si chtěl zalítat se Staudacherem a já jsem neváhal. Táta odstartoval a ve vzduchu mi ho půjčil. Lítal jsem nejprve zatáčky a zvykal si na řízení. To byly mé první začátky.

O rok později jsem chtěl zkusit nějaké závody, o kterých jsem slyšel a četl v časopisech. Existuje jediná kategorie pro tyto modely EAC, neboli Evropský pohár akrobatických modelů. Přihlásil jsem se a mé první závody byly v Česku, blízko Krnova. Vydali jsme se tam s mým tátou a mamkou. Byla to velká zkušenost pro mě, nikdy jsem neviděl tolik obřích modelů pohromadě. Na tomto závodu jsem se umístil na 6. místě a byl jsem velice potěšený. Zkusili jsme téhož roku i závody v zahraničí. Vydali jsme se na můj první zahraniční závod do Rakouska, kde jsem skončil kvůli technickým problémům na 15. místě.

V roce 2004 jsme dali ,,do kupy“s tátou nové letadlo. Mělo rozpětí 3m a bylo lepší na závody kvůli jeho vlastnostem. Zúčastnil jsem se toho roku mnoha závodů v Evropě. Největším úspěchem a vyvrcholením bylo, že jsem získal titul v Evropském poháru za celý rok. Získal jsem ho i v roce 2005 a 2006, v pokročilejší a daleko náročnější kategorii International.

Rok 2007 byl pro mě velmi nabitý. Skončil jsem v Evropském poháru na celkovém 2. místě. Kromě toho jsem se zúčastnil velice prestižního závodu Tucson Aerobatic Shootout 2007 v USA. Dostal jsem tam pozvání přímo od majitele firmy DA, která mě sponzoruje. Tato firma vyrábí spalovací motory do RC modelů, sídlo má v Tucsonu (Arizona) nedaleko od letiště, kde se pořádají tyto závody. Na tomto závodu lítají sami špičkoví piloti z celého světa. Je velmi obtížné se tam dostat a bez pozvání to nejde. Byl to můj sen, zalítat si s nejlepšími piloty. Závody trvaly celkem 5 dní. Let letadlem byl dlouhý a velmi náročný. Jen cesta z Londýnského letiště Heathrow Boeingem 747 trvala kolem 12 hodin. Když jsme přistáli na letišti ve Phoenixu, tak jsem byl velice nadšen. Letiště bylo obrovské a na dráze letadla přistávala jedno za druhým. Celkové odbavení bylo náročné. V Americe kladou důraz na řádnou kontrolu na letištích. Jakmile jsme se dostali z letiště, tak jsme se šli ubytovat. V půjčovně jsme si pronajali auto (Pontiac s automatikou, silným motorem a samozřejmě celý v elektrice) a jeli jsme se ubytovat do Tucsonu. Cestou jsem sledoval okolní krajinu. Vše bylo velice roztáhlé a velké. Dálnice byly rovné, na naše poměry hodně dlouhé rovné úseky a široké. Auta jezdila podle předpisů a dodržovala rychlost. Řidiči mají respekt ze Sherifů, protože pokuty a postihy bývají nemalé. Navíc je jich tam mnoho a rychlost měří skoro všude. Druhý den jsme se vydali na letiště do pouště v okolí Tucsonu, po cestě jsme se stavili do místní firmy DA, která vyrábí motory. Poznal jsem se osobně s majitelem firmy a jeho zaměstnanci. Byli přátelští a velmi ochotní. Letadlo jsem měl na firmě v přepravní krabici. Rozbalili jsme ho a naložili do auta. Potom jsme se vydali na letiště, které bylo docela vzdálené. Cesta trvala kolem hodiny a půl. Když jsme jeli pouští, tak všude rostly samé kaktusy a v pozadí byly vidět vrcholky hor. K tomu svítilo sluníčko a obloha byla nádherně azurová. Teplota byla kolem 40°C. Při příjezdu na letiště jsme složili letadlo a šel jsem si zalítat. Přistávací dráha byla asfaltová a všude dokola kromě písku a kaktusů nebylo nic. Jen v dálce byly vidět špičky pohoří. Na trénování jsem měl dva dni a potom začaly závody. Pilotů bylo celkem 60 a lítalo se ve třech kategoriích. Já jsem si zvolil nejtěžší, tedy Invitational a lítaní na hudbu nebo-li freestyle. Byla tu velmi silná konkurence pilotů. Všichni piloti lítali velice přesně a chyby a bodové rozdíly byly minimální. Celkově jsem skončil na 15. místě a na 7. místě v lítání na hudbu. Zázemí a atmosféra tam byla super. Organizátoři byli velmi snaživí a laskaví stejně jako ostatní piloti. Piloti rádi pomohli a nepanovala mezi nimi žádná nevraživost. Po závodech jsme si udělali výlet po okolních památkách. Nejprve jsme se vydali do Grand Canyonu. Když jsme dojeli do Grand Canyonu, byl podvečer. Byli jsme přímo v rezervaci. Pohled na zapadající slunce byl nádherný. Řeka Colorado, která teče Canyonem, se zdála klidná, ale byla z pohledu dalekohledem divoká. Přespali jsme na místě v rezervaci a po zhlédnutí druhý den jsme cestou do Las Vegas opět přespali v obytném autobuse a druhý den navštívili přehradu Hover Dam. Přehrada se nachází na přechodu Nevady a Arizony Navečer jsme dojeli do města kasin a nočního života v Las Vegas. Přes den působí normálním dojmem, ale večer se vše rozsvítí a dveře do kasin se otevřou naplno. Amerika je zkrátka velká země s mnoha možnostmi. Velice se mi tam zalíbilo a rád bych se tam další rok vrátil.

Více na http://www.danielhrachovec.com/?page=N11&screen=1

Nakonec bych hlavně chtěl poděkovat mé rodině, která mně velmi pomohla a ve všem pomáhá. Taky všem sponzorům, kteří mně poskytli finanční podporu, bez které by to nešlo.

Daniel Hrachovec Fotogalerie článku:
Pilot RWS boduje i ve Spojených státech