I. O strastiplné pouti jednoho názvu

Úvodem
V článku Laši a Lašsko, uveřejněném v Lidové čítance Moravské, píše Matouš Vác-lavek o Laších mj. toto: „Nelíčená, upřímná, srdečná zbožnost — praví F. Bartoš — jest základním rysem kmenové povahy lašské...

Ale povaha Lachů skvějící se i jinak všemi přednostmi moravských kmenů“, pokračuje Václavek, „rychleji než u jiných kmenů změnila se ve svůj neprospěch a to hlavně vlivem průmyslu, na Lašsku mj. bohatěji rozvinutého.“ Ve stejné době, tedy po roku 1900, konstatuje Čeněk Ostravický, že kmenové vědomí není u moravských Lachů příliš vyvinuté, že „Lach všeobecně nazý-vá řeč svou řečí moravskou a sebe zve prostě Moravcem a když už, tedy se prohlásí spíše Valachem než Lachem, za to však rád svého bližního nazve Lachem, což pak vždycky příhanou vyzní.“ A jak je to s Lachem dnes? Zjistilo se, píše dnes již zesnulý vlastivědný regionální pracovník Jan Boháč, že „slovo Lach znamenalo nadávku ve významu darebák, lump, ničema...že tímto slůvkem častovali se navzájem jedna ves-nice druhou, obyčejně směrem na východ a tak bychom se dostali až do Polska, kde Poláci v jižní části Polska se nazývali Laši. Rovněž i mezi lidmi v téže obci používalo se této nadávky, chtěl-li někdo někomu říci, že je darebák. V Kozlovicích bylo tomu tak donedávna a snad sem tam i dodnes.“ Zdá se, že jsme opět na začátku. Je skutečně název Lach pouze hanlivá přezdívka? Máme zato, že s Lachem pouze jako s hanlivou přezdívkou nevystačíme, že takto jednoznačně se název Lach prostě odbýt nedá a že jeho výskyt bude zapotřebí sledovat v širších etnických souvislostech. Je pravda, že značný stupeň averze se s tímto jménem pojí, jak ještě uvidíme, od samého počátku jeho vzniku, a že na Těšínsku i v přilehlé části severovýchodní Moravy byl skutečně tento název ve významu „ničema, lenoch, darebák“ atp. obrozenskými pracovníky za-chycen již v 19. století. Avšak již tehdy se tomuto názvu přikládal dvojí význam: „Co se těch Lachův okolo Příbora týče,“ píše roku 1842 Cyprián Lelek, „dle mého důmění na to v tom slově by se pozorovati mělo, jestli písmeno l se měkce aneb tvrdě vysloví. Polské „Lach, Lech“ má l měke, zdejší łach (lump) má l tvrdé.“ A dodává: „že se ti Laši jenom k Místku táhnou, že sebe tím jménem nejmenují, ale jen od Valachův tak na-zýváni bývají.“ Také Jan Vyhlídal podává roku 1900 podobné svědectví z Těšínska: łach — trhan; Lach — jméno obyvatele. Laši na Moravě byli totiž od dob Pavla Josefa Šafa-říka považováni vesměs za Poláky: „Pamětihodné jest, že na Moravě až posavad oby-vatelé jistého okolí u Příbora (Freiberg) Laši, sg. Lach, slovou“, píše Šafařík ve svých epochálních Slovanských starožitnostech (1837). Šafařík, tehdy ještě horlivý zastánce pravosti Rukopisů, prostě považuje Lachy na Příborsku za Lechy — Poláky, za zbytek „mohutných někdy Lechův i ve starých Čechách známých...“ Z těchto a podobných informací vyplývá, že jméno Lach existovalo i v etnickém smyslu, jako název obyvate-le, i když samotnými obyvateli nebylo používáno, pouze takto byli nazýváni svými sousedy. Předběžně můžeme říci, že se jedná o název polysémantický, který má velmi dlouhou historii a možná více než kterýkoli jiný potvrzuje tezi, že „i názvy mají své dě-jiny.“ Problematika původu názvu Lach se pojí s tzv. „otázkou lechickou“ — v podsta-tě se jedná o kritický výklad otázky, proč se s názvem Poláků váže velice starý název Lachů — Lechitů a koho vlastně tento název kdysi označoval. Ve skutečnosti šlo o vědecké konstrukce — fikce, jejichž účinek však byl fatální a trvalo velmi dlouho, než se prosadilo, že žádní Lechité či Slované „lechičtí“ nikdy neexistovali. Do stejného okru-hu patří i tzv. lechická jazyková teorie (že polština s dialektem kašubským spolu s po-morštinou a polabštinou tvoří — oproti skupině lužické — jeden „lechický“ celek), o jejíž průkaznosti se v české jazykovědě oprávněně pochybuje. Literatura k „otázce lechické“ je obrovská a ve vědě se traduje od dob P.J. Šafaříka. Vzhledem k omezené-mu rozsahu tohoto článku musíme tuto otázku pominout, pouze ve zkratce se o ní zmíníme v druhé části tohoto článku, v souvislosti s Moravským Lašskem. Nyní se po-kusíme vyložit původ názvu Lach se zřetelem k jeho pozdějšímu výskytu v našem re-gionu. A také jak a jakými cestami se sem vlastně dostal. To vše bez nároku na úplnost a s výhradou, že na některé otázky budou naše odpovědi dosud víceméně hypotetické.

Kdo byli ti záhadní Laši, pokud to nebyli Leši — Poláci, anebo snad zbytky nějaké-ho raně středověkého „lašského (lechického) kmene?“ Anebo znamená skutečně Lach jen „trhan, lump, darebák a ničema?“ K rejstříku si ještě pro úplnost doplňme „podlézavý lokaj“. Takovýto atribut přiřkl Lachovi spisovatel a básník, mj. autor textu Janáčkova Zápisníku zmizelého, Ozef Kalda. Valach (jako typ) prý není schopen dale-kosáhlé intriky a tak dle běžného názoru na Moravě, že Laši a Poláci jsou falešní, označil takto Lacha. Podobně u něj dopadlo i lašské nářečí. Zapomeňme na Janáčko-vo „lid tichý, řeč měkká, jako by máslo krájel.“ Podle Kaldy nářečí lašské měkké, úlis-né a přitom povaha potutelná, zato však valašské plné, široké a povaha přímá. Bylť ovšem Ozef Kalda i svérázným humoristou.

Jakoby si ti Laši s námi hráli na schovávanou, stále nám utíkají, stejně jako kdysi Františku Bartošovi, když v osmdesátých letech 19. století putoval po Moravě a Slez-sku a sbíral materiál pro svou Dialektologii: „Tak v Kozlovicích u Frenštátu pravili mi: ‘My sme su v Kozlovic Vałaši, v Rychaltic už něni su Vałaši, su Laši...‘ Ale v Rychalticích taktéž se k Lachům neznali, nýbrž odkazovali mě k Brušperku, odtud zase k Frýdku, až sem se dostal mezi polské Slezany v Těšínsku, kde však tolikéž Lachů nebylo, nýbrž ‘Szlązacy’ nebo ‘Polocy’. Takže nakonec bude platit ignoramus et ignorabimus, nevíme a nebudeme vědět?

Vždyť i význačný historiograf Moravy a Slezska Ladislav Hosák byl nucen konstato-vat: „vznik názvu Lachů pro obyvatelstvo mezi Odrou a Ostravicí je zcela nový a jeho původ nejasný.“

O původu názvu Lach (Kratičký exkurz do etnogeneze Slovanů)

Je podivuhodné, že při sledování původu názvu Lach se dostaneme až do závěreč-ného období tzv. praslovanské jazykové jednoty. Nemějte však obavy. Nebudeme nyní, ve stylu proslulého regionálního badatele Joži Vochaly, propagovat kontinuitu raně středověkých „lašských kmenů“, přežívajících až do současné doby a projevujících se například v lašském nářečí, ideu, „že zkrátka Laši si udrželi na dnešní časy všecek své-ráz pravěku slovanského.“ Existence Lachů a Lašska na základě historicky neprokáza-ného regionálního kmene a jeho území je, jak říká Richard Jeřábek, příkladem pouhé literární mystifikace. Nicméně chceme-li se pokusit o vysvětlení původu názvu Lach, skutečně se dostaneme do období jednotného slovanského jazyka, dokumentované-ho prameny od 6. až do přelomu 9.—10. století, tedy ještě do období před vznikem Pi-astovského Polska a Kyjevské Rusi. Kde se proces vývoje slovanského jazyka odehrával? V konečné fázi to bylo v široké oblasti severně od Karpat, s neurčitým vymezením mezi středním Dněprem a povodím střední a horní Visly a Odry, mezi etniky baltským na severu, germánským na západě, íránským na východě a keltským, tráckým a ilyr-ským na jihu. To byla ta poslední pravlast Slovanů, v níž byla dovršena jejich etnoge-neze. Sledování původu názvu Lach nás zavede na pomezí rusko–polské, na Západ-ní Ukrajinu. Název Lach je totiž původu ruského (rusky Ljach) a tímto etnickým ná-zvem označovali ruští Slované celek polských kmenů nazvaných později uměle vy-tvořeným názvem plemen „lechických“, ze kterých vznikl polský národ.

Asi od 12. století pak znamená název Ljach ruský název pro Poláka. Ruská nomen-klatura Ljach (přesný zápis by byl *Ljach() — v adjektivní formě „ljadskij“ (čili polský) je v historických pramenech — letopisech doložena už v 11. století a vznikla nejspíše jako přezdívka od raného slovanského etnonyma (názvu kmene) pod názvem Len-džici (Lędzice), popřípadě Lendžané (Lędzianie). Tento slovanský kmen (případně kmeny, jak soudí někteří badatelé) seděl původně někde na rusko–polském pohrani-čí. Lokalizace tohoto kmene (kmenů) je předmětem vědecké diskuse, kterou zde po-míjíme. Snad jen ve zkratce: někteří autoři umísťují Lendžany 9. století do pozdějšího Velkopolska s jejich pozdější migrací východním směrem, jiní opět do země Sando-měřské či Lubelské apod. Podobá se pravdě, že pozdější setkání Lendžanů s Rusí (v 10. století) však nastalo spíše na severovýchodě nežli na jihovýchodě. Tvar s noso-vou samohláskou — nosovkou „ę“ napovídá, že název Lendžiců — Lendžanů vznikl ještě před zánikem nosovek na Rusi, což se událo někdy před polovinou 10. století. Pr-votní forma názvu Ljach zněla Lench (Lęch) a z ruštiny tento název ještě s nosovkou převzali Litevci — Lenkas, čili „Polák“ a obdobně Maďaři ve tvaru Lengyel (čti Lenděl), v prvotním tvaru Lengyen (Lenděn). Po zániku nosovek se tvar Lench změnil na Ljach, v polském a českém jazyce pak Lach. I když název Lach je pozdější a k raným slovanských etnonynům se neřadí, stejně jako ona etymologicky pochází od praslo-vanského kořene lendo (lędo), což znamená úhor, neobdělanou zemi, novinu (rusky ljada, česky lado, lada). Napovídá to jednak o charakteru krajiny, kterou uvedený raně slovanský kmen obýval, a také to, že samotný název pochází od fyziografických vlast-ností terénu. Prvotní tvar Lench však nevznikl od kořene lendo bezprostředně. Přípo-na „ch“ totiž slouží ve slovanských jazycích k vytváření spíše záporně citově zabarve-ných jmen či přezdívek jako například: Stach od Stanislav, Jach od Jan atp. Poněvadž ve tvarech s touto příponou, které jsou ve slovanských jazycích dosti obvyklé, nejsou výrazy opřené o názvy věcí či předmětů, je pravděpodobné, že název Lench vznikl přetvořením kmenového názvu obyvatel úhorů (lend) — pod přezdívkou Lendjanů (1. pád Lendjanin, srov. kmenový název Lendžiců — Lendžanů). Není výjimkou, že jméno jednoho a téhož etnika podléhá vývojovým změnám, popřípadě i zanikne. Pra-slovanské lendo jako definitivní základ ovšem zůstává. Je třeba ovšem dodat, že název Ljach, vzniknuvší jako určitý druh přezdívky, zahrnuje v sobě jistý stupeň pohrdání a — jak říká polský jazykovědec Tadeusz Lehr–Spławiński — byl znám pouze u vý-chodních sousedů Polska a samotnými Poláky nebyl užíván. Vznikl zřejmě někde na severu rusko–polského pohraničí, odkud (po zániku kmene Lendžanů — Lendžiců) bylo jeho užívání rozšířeno směrem na jih a na přelomu 10.—11. století se ho začalo používat k označování celku polských plemen. A tady jsme patrně u kořenů averze k názvu Lach. Je známá věc, že na jazykovém pomezí bývají přezdívkami i etnické názvy, a tak i jméno Lach k takovémuto typu patří.

Ptáte se, zda existují nějaké písemné prameny, které by výše nastíněnou tezi o pů-vodu jména Lach podporovaly? K nejznámějším a také nejstarším patří poněkud zá-hadný latinsky psaný pramen vzniklý někdy před polovinou 9. století a později dopl-ňovaný, anonymní popis krajin a hradů na severní straně Dunaje — tzv. Geograf Ba-vorský. Relace zachycuje mj. název kmene pod názvem Lendizi ještě v původním tvaru s nosovkou. Podobně řecký traktát byzantského císaře Konstanina Porfyrogen-néta z poloviny 10. století O řízení státu, kde se vyskytuje kmen pod názvem Lendza-ninoi. V obou případech se s největší pravděpodobností jedná o transkripci zmíně-ných raně slovanských etnonymů Lendžiců — Lendžanů. Redakci starých ruských le-topisů nazvaných Pověst dávných let provedl počátkem 10. století mnich Nestor z ky-jevského kláštera Pěčorskaja Lavra — odtud tzv. Nestorova kronika. V jeho podání se také vyskytuje název Ljach k označení celku polských kmenů.

Jak a kdy se dostal název Lach na Těšínsko a přilehlou část severovýchodní Moravy?

V této souvislosti nás bude zajímat výskyt názvu Lach v lidovém prostředí v západ-ní části Karpat (v bývalé Západní Haliči). Název Lach se totiž vyskytoval a vyskytuje ještě dnes na severních úbočích Karpatského oblouku a postupně se šířil směrem od východu k západu spolu s tzv. valašskou kolonizací. Směrem od Bukoviny až po vý-chodní hranice Moravy se totiž posouvala vlna pastýřského obyvatelstva, jehož základ zprvu tvořili Rumuni (nazýváni Volochi), ale která po své cestě nabírala čím dál tím více elementu ruského a dále k západu pak polského a slovenského. Valašští pastýři přenesli ve 14.—16. století název Lach na Podkarpatí — odtud název obyvatel pod-horských rovin na polské straně Lachové (polsky Lachy) a později také výskyt názvu Lach (Laši) na Těšínsku a v severovýchodním klínu Moravy. Slezští a moravští Valaši jsou totiž nejzazším výběžkem kolonizačního proudu, vycházejícího ze sousedních slovenských a polských Karpat. Je ještě jedna jazyková stopa ruských pastýřů v našich [polských] horách, říká Zdzisław Stieber. Je to název Lach, kterým naši goralé ozna-čovali obyvatelstvo podhorského okolí včetně kotliny sandecké. Tento název ruského původu označuje, jak známo, Poláka. Rusko–rumunští Vološi přebývající kdysi v na-šich horách, tak nazvali rolnické obyvatelstvo, které od nich nepřevzalo pastýřsko — horskou valašskou kulturu. Kdy se horští Valaši dostali až na Těšínsko? Mělo to být po-čátkem 16. století. A nejstarší zprávy o Valaších na východní Moravě pocházejí z Hu-kvaldska a vztahují se přibližně k téže době, kdy držiteli hukvaldského panství byli členové rodu Černohorských, bratři Dobeš a Beneš (1480—1512). Od počátku 16. sto-letí tak valašský element — převážně poruštělý, což naznačují mj. i jména Valachů, v němž ovšem nezanikly plně pozůstatky původního valašského etnika, na Hukvald-sko pronikal jednak ze středního Frýdecka a jižního Těšínska, jednak i z uhersko–slo-venských Karpat. Počet skutečného valašského živlu na Hukvaldsku však nebyl v 16. století nijak značný, v sedmdesátých letech 16. století čítal sotva několik desítek rodin. Horské pastevectví si totiž obyvatelstvo budovalo tu a tam již v polovině 16. století (hlavně pak v 17.—18. století) nezávisle na valašské kolonizaci — šlo o tzv. kolonizaci pasekářskou. Koncem 16. století se Valachy začali nazývat pasekáři, kteří často nemě-li s původní valašskou kolonizací nic společného. Rostla tedy pasekářská kolonizace převážně z domácích zdrojů. V následujících staletích se z tohoto hlediska příliš ne-změnilo. Na panství frýdeckém ještě roku 1636 bylo zhruba čtyřicet a roku 1664 asi padesát valašských rodin, pasoucích na horách svá stáda. Byl-li počet valašských pas-tevců, šířících se z východního karpatského prostoru takto nevýrazný, naskýtá se otázka, zda je možné, že by spolu s názvem Valachů rozšířil se na naše území v 16.— 17. století i název Lach, Laši? Popravdě řečeno, nemáme o tom žádné zprávy. S nej-větší pravděpodobností to však možné není, a to proto, že — jak jsme už zmínili, název Lach, Laši nebyl samotnými obyvateli užíván, pouze tak byli označováni svými sousedy — Valachy, jejichž samotné povědomí pospolitosti a sounáležitosti v té době také ještě nebylo příliš výrazné. Pojem Moravského Valašska jako etnografické oblas-ti se ustálil tak od poloviny 18. do počátku 19. století (Hukvaldsko se do poloviny 19. století počítalo k základnímu území vlastního Valašska). První ojedinělé doklady o výskytu názvu Lach na Těšínsku a v přilehlém klínu severovýchodní Moravy tak po-cházejí až z 18. století. Rozšíření názvu Lach je totiž spjato s tzv. Goraly. Již jasnozřivý Karol Potkański kon-cem devadesátých let 19. století předpokládal, že název Lach sahá až tam, kam saha-jí Goralé. Lach je totiž lidový název pro obyvatele rovin, říká Potkański, nikoliv syno-nymum pro Poláka. A protože šlo o dvě hospodářsky i kulturně odlišné skupiny — ní-žinnou a horskou, pohlíželi na sebe příslušníci obou těchto skupin se vzájemným de-spektem až antagonismem, jak ještě uvidíme. Název Lach je rozšířen mnohem dále než na samotném Podhalí (tj. v kotlině Nowotarské), je znám i v Západních Besky-dech a dokonce ještě dále k západu. V hlavních rysech můžeme z těchto tezí vyjít i my. Kdo byli Goralé? Názvem Goralé byli označováni obyvatelé (vysokohorští pastevci) tatranských hor a Karpat na polské straně a také část obyvatel v knížectví Těšínském. Tento název se užíval pro tuto část horského obyvatelstva slovanské části Karpat, vyznačující se archaickou karpatskou kulturou, již v 18. století. Teprve spolu s Goraly se název Lach rozšířil na obyvatele nížin, dříve byl spíše synonymem pro Poláka. Tepr-ve poté vznikla ona dichotomie goral — vysokohorský pastýř, lach — obyvatel nížin. Lach se sice může sám označit lachem, avšak teprve ve vztahu ke goralovi nabývá tento název smysl. Platí to ovšem i opačně. Oba názvy jsou tak spolu nerozlučně spjaty. Goralé se dělili na mnoho menších skupin, nazvaných většinou podle místa osídlení. Pomineme-li Goraly ruské, obývající Východní Karpaty, pak nejcharakterističtější go-ralskou skupinou jsou Goralé tatranští — Podhalané, pak Goralé beskydští a Goralé slezští. „Věc divná, netoliko Rosijané, ale i Horálé zdejší (polští) nazývají obyvatele polské na rovině Lachy“, zjistil překvapený profesor Andrzej Kucharski, když v roce 1828 překročil na své badatelské výpravě za poznáním slovanských jazyků Beskydy a dostal se mezi polské Goraly. O antagonismu Goralů a Lachů píše ve třicátých letech 19. století Seweryn Goszczyński — podle něj nazývá Goral všechny „ne-Goraly“ Polá-ky nenávistným názvem Lachů. V polovině století přichází s prvým obsažným popi-sem Beskydských Goralů Ludwik Delavaux, dále básník — etnograf Wincenty Pol s popisem Goralů severních úbočí Karpat a mnozí další. Ti všichni přinášejí doklady o averzi až antagonismu představitelů obou hospodářsky odlišných způsobů lidové kultury — nížinné (rolnické) a horské (pastevecké). Ale nejstarší doklady takovéto ne-vraživosti — podle vynikajícího znalce Podhalí Juliusze Zborowského — pocházejí z poloviny 18. století. Pro zajímavost uvádíme kauzu z roku 1751, zaznamenanou v Soudních knihách Nowotarských (Nowy Targ): při sklízení sena střetly se nejprve slovně a poté si vjely do vlasů slovutná Janowa B., měšťanka nowotarská a poctivá Jagnieszka D. Jagnieszka — Goralka každým coulem — musela něco vědět o nedávném přistěhování její rodiny do hlavního města Podhalí, poněvadž nejen že Janowu oškli-vě osočila na téma počestnosti, ale i syna jejího neuctivými slovy „počastovala“: „Ty Lachu, sebranko šejdířská, nemáte nic, přišli jste v gornicach!“ Ty „gornice“ (plátěný či vlněný svrchní oděv, sukman) jsou pro Gorala buď symbolem bídy, nebo také vě-domím podtrhnutí odlišnosti „lachovského a goralského“ kroje. Na druhé straně, říká Roman Reinfuss, se Goralé za svůj oděv styděli a oděv Lachů (hl. z okolí Bílska) jim velmi imponoval. Častokrát čistě goralské guně či krpce nosili pouze „do lesa“ a ke slavnostním příležitostem se odívali „po lachovsku“. Je známo, že v mnohých spole-čenstvích považují obyvatele hor za živel spíše nekulturní, méněcennější nežli obyva-tele nížin. Nejčastější nadávkou, kterou Goralé nejčastěji častovali Lachy, byl „pod-kuvčař“ anebo „bagančař“ — podle bot s podkůvkami. A naopak Lachové nazývali Goraly „krpcař“ — opět podle obuvi, krpců. Nezůstávalo však jen u nadávek. Mnoh-dy se Goral s Lachem pustí do křížku a střetnutí obou sousedů často končí krvavou bitkou. Jak je vidět, vztahy mezi Goraly a Lachy příliš přátelské nebyly. Pohrdání, s jakým se Lachové dívali na Goraly, mělo vliv i na to, že — jak říká Reinfuss — s Go-raly neudržovali společenské vztahy a neradi s nimi vstupovali do svazku manželské-ho. „Lachówki“ (Lašky) se jen nerady vdávaly za Goraly: Och, mamulko moja vemťe mje z Lachami, bo mi je tu teskno mezy Gorolami... Nyní si blíže všimneme osídlení Těšínska, neboť tato „země na rozhraní světů a věků“, řečeno se Zdenou Vachovou, je oním posledním výběžkem, kam až Goralé na své pouti došli. Věda rozlišuje na Těšínském Slezsku tři zásadní skupiny: Goraly, Vala-chy a Lachy. Goralé (nářečně Goroli, Gorali) obývali jižní část Těšínska (Slezské Bes-kydy), Valaši střední část se Skočovem, a Laši roviny, tudíž jeho severozápadní část. A nezapomeňme na Frýdecké Valachy v jihozápadním cípu Těšínska; roku 1844 je ku-příkladu zmiňuje Jan Winkler, evangelický pastor z Návsí u Jablunkova. Podle znalce Slezska Aloise Adamuse se Goralé usadili v Těšínsku okolo roku 1660 prchnuvše před Švédy z Podhalí. Útěk poddaných a v tom i valašského živlu z Polska na Těšínsko ve druhé polovině 17. století plně dosvědčují i prameny historické. První známý píse-mný doklad o názvu Lach na Těšínsku se nachází v německy psaném urbáři těšínské-ho panství z roku 1755: „Lach v čísle jednotném a Laši v čísle množném, kterýmiž to jmény jsou zdejší venkované obecně nazýváni „ , zapisuje komorní úředník těšínský, který dále ztotožňuje Lachy s tzv. Kvády, čili Vasrpoláky (Wasser–Polaken): „A jak byli nazváni Poláci od mnoha polí, tak také Kvádové neboli Vodáci od mnohých vod.“ Ob-jasnění nejednoznačného termínu Vasrpolák (Wasserpole) se podrobně věnoval ve svých pracích Ladislav Pallas. Vincenc Prasek považuje termín Vasrpolák (Wasserpo-lák) za „ohavnou to přezdívku“, danou Slovanům v Opavském a Těšínském Slezsku Němci. Avšak termíny Wasserpole, Wasserpolák, wasserpolnisch atp., vzniknuvší v 17. století, ale běžně se objevující až počátkem století devatenáctého, objevovaly se i v některých pracích cestopisných, historických, topografických aj., vesměs úředníků královské komory, kameralistů, a nemusí mít vždy pejorativní nádech. Tak Christian d’Elvert roku 1884 píše: „Němci často nazývají všechny Slovany žijící ve Slezsku a v se-verovýchodním cípu Moravy Wasser–Polen, jednak proto, že obývají na vodu bohaté území kolem Odry, Ostravice, Olše a Visly, jednak proto, že i obyvatelé míst západně od uvedené linie jsou Polákům velmi blízcí.“ Jiní, například Carl von Czörnig (ale i další, vesměs německy píšící autoři), řadí Lachy (Wasserpoláky) přímo mezi Poláky v rakouské monarchii a k českému kmeni počítá pouze Horáky, Hanáky a moravské Valachy. Podobně řadí, v polovině 19. století, Lachy (Wasserpoláky) k Polákům i Jo-seph Hain a další, často něměčtí autoři. Doplňme ještě, že pojem Lach byl právě ně-meckými nacionalisty zneužit v intencích tzv. kmenové teorie k tomu, aby mohli šířit názor o německém charakteru Čech, Moravy i Slezska. Považovali sice Lachy, ale i Sle-záky, Valachy aj. za „kmeny slovanské“, nikoli však totožné s Čechy. Vraťme se však na Těšínsko. Z 18. století nějaký další doklad o existenci názvu Lach neznáme, pozdější informace o Laších i ostatních regionálních skupinách pocházejí ze čtyřicátých a padesátých let 19. století a vznikly většinou v souvislosti s připravo-vanými pracemi profesora české řeči a literatury Aloise Vojtěcha Šembery — Zákla-dové dialektologie československé (1864) a Mapa země Moravské (poprvé 1863). Šem-bera již od čtyřicátých let snažil se získávat na Těšínsku, ale i na Moravě a v Opavském Slezsku, místní pracovníky — informátory. V korespondenci se Šemberou tak do-svědčují název Lach na Těšínsku obrozenští kněží Josef Onderek a Antonín Knoppek (oba 1842), evangelický pastor Jan Winkler (1852), dále Arnošt Plucar (1852) i jiní. Ku-příkladu Onderek o Laších říká, že obývali většinou nížinu od Bruzovic u Frýdku, po-čínaje územím mezi Ostravicí a Olzou a také kolem Fryštátu za Olzou. Onderek také přiznává: „pro špatný oděv je jméno Lach jako nadávka a znamená lumpa.“ Jméno Valach chápe Onderek více ve smyslu kmenovém, avšak řeč tyto kmeny (Lachy, Vala-chy) nerozlišuje. V závěru svého dopisu Šemberovi dodává, že je rodilý Těrličan a do-konce se označuje za Lacha („also ein Lache bin“). Zajímavé je, že Antonín Knoppek Lachy a Vasrpoláky (Wasserpolaken) na Těšínsku rozlišuje. Laši prý obývají poříčí Olzy severně od Louk, pak nejseverněji se táhnou až k Odře mezi ústím Ostravice a Olzy. Všichni ostatní jsou Vasrpoláci — Slezáci, Šlonzocy. Později dokládá výskyt názvů Lach, Goral a Valach na Těšínsku první historiograf Slezska, Jan Lepař (1863), pak František Sláma, ten především ve svém Vlastivědném putování po Slezsku (1886) a další. Uvedli jsme, že název Lach sahá až tam, kam sahají Goralé. Mohli bychom upřesnit, že směrem k západu název Lach goralské území poněkud přesahuje. Týká se to právě výskytu názvu Lach v severovýchodním klínu Moravy vtěsnaném, jak říká F. Bartoš, obojím knížectvím slezským, v okolí měst Frenštátu, Štramberka, Příbora, Brušperka, moravské Ostravy, Místku a Frýdlantu. První známý doklad o názvu Lach (který pak využije ve svých Slovanských starožitnostech P. J. Šafařík) se vztahuje k Hukvaldsku a pochází od Josefa Dobrovského. V dopise J. V. Zlobickému roku 1788 píše: „Za Pří-borem jsou ještě Češi, které Valaši nazývají Laši, sg. Lach.“ Tato informace pro nás má značnou důležitost, když víme, jak pečlivě a kriticky Dobrovský při studiu morav-ských nářečí podobné údaje ověřoval. Šafařík, „podléhající vábivým svodům citového rozechvění slovanského“, vytvořil v duchu Rukopisu Zelenohorského z Lachů u Pří-bora Lechy — Poláky. Na podporu své teorie Šafařík uvádí: „Tamže vsi Lechovice, Le-chvice, Lechatice aj.“ Pokud jde o názvy vsí, povšiml si už příborský Mauric Remeš, jde tu nepochybně o omyl, týkající se asi osad Lichnova, Velčovic (nyní Vlčovic) a Ry-chaltic. Inu, plány mladosti se těžko opouštějí… Šafaříkovi to však nezazlívejme. Vždyť v pravost Rukopisů věřil koneckonců i takový František Bartoš, „nemoha jakož-to muž přímé povahy uvěřiti tak ošemetnému podvodu.“

Přišel Rudolf na svůj hrad, on má své Valachy rád...

Takto prý zpěvem uvítal Fojt Pustějovský z valašské vsi Mniší olomouckého arcibis-kupa Rudolfa, který roku 1822 navštívil Hukvaldy a zúčastnil se tam velkolepé lidové slavnosti na Kazničově, uspořádané na jeho počest. Chtěl prý poznat zvyky a způsob práce svých poddaných, a tak vrchnostenští úředníci, převlečení do valašských krojů, sami předváděli život na hukvaldském panství. Poddaní byli na Kazničov svezeni z ce-lého panství a byli přítomni jako diváci. Mimo jiné se též předvádělo valašské salaš-nické hospodářství. Fojt Pustějovský ve valašském kroji představoval baču, kráčel vpředu před stádem ovcí, pískal na „furyju“ a střídavě zpíval, za což byl arcibiskupem pochválen. Proč se o tom zmiňujeme? Protože podobné akce (a tato byla asi jednou z prvních svého druhu), jak říká Richard Jeřábek, určitě „přispěly ke zintenzivnění zájmu o kulturu vesnických lidových vrstev.“ A pokud jde o regionální názvosloví, pa-trně zde svou úlohu hrálo i to, že ho církevní instituce zaváděly jako jedny z prvních. Zcela jistě vznikala potřeba nějak odlišit Valachy od „ne–Valachů“, když už tzv. Popis hukvaldského panství z let 1834—1835 dělí obyvatelstvo na dvě zásadní skupiny — Valachy a Lachy. Jedná se o spolehlivé a cenné údaje, zaznamenané patrně vrchno-stenským úředníkem, důkladně informovaným o hospodářském i kulturním životě poddaných. Valachy umísťuje do horských a podhorských osad, kde na rozdíl od území Lachů byl rozšířen salašnický chov dobytka. Valašské vsi (mj. Měrkovice, Mniší, Kozlovice, Vlčovice aj.) se prý výrazně liší od lašských obcí jazykem i oděvem obyvatel.

Příborský rodák, Gregor (Řehoř) Wolný ve svém Markgrafschaft Mähren (1835) roz-lišuje na hukvaldském panství Valachy (Walachen) v hornatých osadách a Lachy (La-chen) ostatních oblastí. Kdežto Valaši jsou jasní, u Lachů je, podobně jako Šafařík, na pochybách: „asi Lechové nebo dřívější Poláci této oblasti?“ O Laších na Hukvaldsku dále informuje Šemberu tehdejší praktikant na hukvaldském panství, Leopold Hans-mann (1842): „dle mého doptání jsem se dozvěděl, že Laši od západu až k Starému Ji-čínu sahají, Závišice jsou již míchány, tj. Němci a Laši. Od východu se táhnou až k Frydlantu a Frydku. Koloredov jest poslední vesnice, kterou Laši obývají..“ Ve Št-ramberku Laši, pokračuje Hansmann, Ženklábu (Ženklavě) Němci, v Rybím Laši, v Hodslavicích a Hostašovicích Valaši (Šembera oboje opravil na Laši), ve Starém Jičí-ně Laši, ve Frýdku Slezáci, v Paskově Laši a v Ostravě Moravské i Polské Laši. Ve čtyři-cátých a padesátých letech zachycuje Lachy při svých sběrech (písně od Lachů za Pří-borem) také František Sušil. Vraťme se však ještě k A. V. Šemberovi. Šembera byl prvý, kdo ve své práci Základové dialektologie československé (1864) použil termín „nářečí oderské či lašské.“ Rozdělil totiž nářečí (podřečí) na Moravě na dvě skupiny — zá-padní a východní. Lašské nářečí řadí mj. k podřečí východnímu. Lachy umisťuje Šem-bera na své Mapě země moravské na území od Štramberka a Příbora k Frýdku a Bo-humínu. Kodifikátorem lašského nářečí se pak stal Šemberův žák, zakladatel morav-ské dialektologie František Bartoš, který ve své Dialektologii moravské (1886) uvádí, že lid sám hovořící lašským nářečím (dle slova Lach) svou řeč nazývá moravskou a sebe nejmenuje buď nijak, anebo „Vałachy“, „jméno „Lachův“ sousedům svým třeba nejbližším udělujíce...V Těšínsku na rozhraní řeči české a polské jména „Lach“ a „Valach“ jsou vzájemnými přezdívkami. Jakkoli tedy jméno „Lach“, „lašský“ vůbec ujato není, ponecháváme ho přece za souborný název tohoto zajímavého nářečí...“ Dále vymezuje oblast, kde se mluví lašským nářečím: Opavsko, úzký pruh západního Těšínska, část pruského Slezska, severovýchodní klín Moravy v okolí měst Frenštátu, Štramberka, Příbora, Brušperka, Moravské Ostravy, Místku a Frýdlantu. Jižní hranici tvoří (stejně jako u Šembery) hřeben Beskyd. A jestli měl F. Bartoš pravdu, když ozna-čil naše nářečí jako lašské (podle názvu Lach) a vyznačil jeho hranice? Tak třeba slez-ský bard si to nemyslel:

Učenec kožený, jemuž je život cizí,/ ve středu sedí knih tak jako pauk u dachu,/na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,/ falešné hranice a nadává nám Lachů.

Petr Bezruč, Slezské písně, 1920

Pokud se týká názvu Lašsko, je nutno dodat, že Bartoš, a už vůbec ne Šembera, ve svých pracích tento termín nepoužil, pouze „na Laších“. Proč tomu tak bylo, to si po-víme v druhé části tohoto článku Leoš Janáček a Lašsko.

Otevřený závěr…

Na otázku, kterou jsme si položili v úvodu, kdo vlastně byli ti Laši, nebude naše od-pověď definitivní. Pojem Valach zůstává veličinou spíše etnickou, historickou a jazy-kovědnou, říká Zdena Vachová, pojem Lach jeho druhotnou, literární a do značné míry umělou protiváhou. Snažili jsme se ukázat, že pojem Lach (zrovna jako Valach) v minulosti jistý specifický etnický obsah měl, avšak týká-li se našeho regionu, dalo by se s výše uvedeným názorem souhlasit. Pomineme-li spíše hanlivé označení souseda jako Lacha, domníváme se, že spíše než ve vědomí jeho nositelů z řad lidových vrstev existoval název Lach spíše ve vědomí těch, kteří o něm z různých důvodů shromaž-ďovali informace — prostě pisatelů. Že by Laši tvořili etnografickou skupinu, to by-chom si netroufali tvrdit. Podle jakých kritérií? Podle nářečí? Řeč tyto kmeny, tzn. Va-lachy a Lachy na Těšínsku nerozlišuje, říkal už páter Onderek; kromě toho víme, že ja-zykové (nářeční) hranice skutečně nemusejí souhlasit s hranicemi etnických celků. Nebo podle pocitu sounáležitosti? Vícekrát jsme uvedli, že Laši sami sebe takto nena-zývali, pouze tak byli označováni svými sousedy. S tím pak souvisí i název Lach jako nadávka. Pocit sounáležitosti či vzájemnosti nebyl u Lachů z různých důvodů vypě-stován. Byl buď minimální, anebo vůbec žádný, snad jen v období zvýšeného náro-dopisného ruchu mezi oběma pražskými výstavami, Všeobecnou zemskou jubilejní (1891) a Národopisnou výstavou českoslovanskou (1895). Zcela jistě měli pocit sou-náležitosti čeští nacionalisté, „důvěrníci lašského kraje“, když roku 1894 vypracová-vali tzv. „lašskou rezoluci“ na podporu české věci ve Slezsku. To však už je spíše tzv. druhý život názvu Lach.

A co odlišnost lidové kultury? Nížinná kultura se zcela jistě velmi lišila od horské (pastevecké). Avšak — opět slovy Z.Vachové — valašská a lašská oblast lidové kultury jsou prý pojmy etnograficky neujasněné, pojmy Lach a Valach nejsou součástí lido-vého povědomí, a byly sem dosazeny zvnějšku. Proto Vachová navrhuje zavést raději pojmy sudetská a karpatská oblast slezské lidové kultury.

Laši ovšem nebyli v minulosti ani žádným raně středověkým kmenem, jak se ještě v padesátých letech minulého století snažil velmi úporně, avšak neúspěšně, prokázat Joža Vochala. Nejen však on. Ve stejné době přišli s koncepcí Moravského Lašska jako reliktu z dob předcházejících nejen revindikaci piastovskou, leč také expanzi velko-moravských Mojmírovců, dva proslulí polští badatelé — Jan Czekanowski a Mikołaj Rudnicki. Jejich hypotéza Moravského Lašska (dříve lechického), obývaného kme-nem Lachů, však nebyla vědou akceptována.

Poměry v naší pomezní oblasti, na etnickém švu (existence tří národností), byly slo-žité, a tak můžeme stěží čekávat jednoduchou odpověď na otázku, kdo vlastně ti Laši byli. Musíme si znovu a znovu připomínat, že náš region je tou nejzazší výspou, kam až se dostal starobylý název Lach na své dlouhé pouti po Karpatech. Jeho nositelé ne-byli z různých důvodů schopni vypěstovat si etnografické povědomí sounáležitosti, ostatně neexistoval ani název oblasti. Název Lašsko, jak uvidíme dále, je velmi pozd-ní, uměle vytvořený, a pochází až z devadesátých let 19. století. Kromě toho informa-ce o Laších na Těšínsku a v severovýchodním klínu Moravy jsou, jak jsme mohli vidět, zhusta velmi kusé a omezují se víceméně na jejich lokalizaci. Ponechejme tedy otáz-ku Lachů ještě otevřenou.

Doufejme, že jsme postoupili alespoň o krůček dále, víme však, že stále platí: „Toho, co víme, je kapka, toho, co nevíme, moře“.

PhDr. Josef Křenek — Karel Dohnal

Zdroj: Hukvaldský občasník