Helfštýnská trasa je určena pro všechny kategorie cestovatelů. Ale aby bylo jasno, už na začátku vás upozorňuji, že Jurovalšáry obdržíte pouze ve výchozí a cílové stanici – ve Valašském Meziříčí. Začneme na Hvězdárně neboli Observatoři Valašského království .

Hvězdárna byla postavena v roce 1949 podle návrhu architekta Plesníka a patří mezi pět největších hvězdáren v České republice. V interiéru jsou umístěny práce sochaře Špetíka a malířky Bognerové. V sousedství stojí stará Ballnerova hvězdárna, kdysi nazývána „kolňa badajnaja“.

Pro veřejnost je otevřena od roku 1955. Za tu dobu ji navštívilo na 820 návštěvníků, pro které jsou vždy připraveny zajímavé programy. Místní učení hvězdopravci vám sice nevystaví osobní horoskop, ale zajisté se zde dovíte, co budete chtít vědět o vesmíru. K odpovědím na všetečné otázky vám ještě přidají první Jurovalšár z této trasy.

Poté se spustíme níž, Vsetínskou ulicí, až dorazíme na náměstí. V rohu náměstí nad restaurací U zvonu je otevřeno Informační středisko (tel.: 571 61 67 00), ve kterém vám rádi poradí, co s volným časem a prozradí, kde se co šustne. Zároveň je zde pro všechny putovníky přichystaný již druhý Jurovalšár.

Projdeme se pěkně po náměstíčku, skočíme si někam na kafčo, třeba do Vinárny u černého orla (tel.: 571 227 29) a vydáme se do Zámku Kinských v Krásně, který již neslouží jako panské sídlo, nýbrž pro muzejní expozice a výstavy. Programy výstav vám dají v „íčku“ tak si stačí jen vybrat, co vás zajímá. Se vstupenkou letos bohužel Jurovalšár neobdržíte, ale i tak expozice stojí za zhlédnutí. A vstupenku nevyhazujte, budete-li mít takových vstupenek více, můžete od nás dostat i nějaký ten titul...

Když už jsme v tom ValMezu, proč si nezaskočit do 2 km vzdálené hospůdky U Slunce (tel.: 571 61 58 44) v Poličné. Chutné pivko i jídlo vás jistě dobře připraví na dalekou cestu a ještě získáte další Jurovalšár do sbírky. Podrobnější informace o Valašském Meziříčí naleznete v trase Leoše Janáčka

Vyrážíme tedy z Valašského Meziříčí, Hranickou ulicí, přes Lhotku nad Bečvou. Pokud se chcete občerstvit a je otevřeno, zastavte v této vesnici v hospodě U Radů. Hospůdka již má nějaký ten pátek za sebou, a je to znát, ale výčepní paní Radová čepuje pivo s tak hustou pěnou, že udrží i dvoukačku. Jestli jste měli smůlu a měli zavříno, nevadí. Do vesnice Choryně je to coby kamenem dohodil.

První písemná zpráva o obci je v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1143. Od roku 1263 byla lenním statkem olomouckého biskupství. V roce 1573 byl postaven zámek s empírovou fasádou, v němž od roku 1882 sídlí klášter sester Sv. Kříže. K zámku patří zámecký park ze 17. století, který byl upraven na přírodně–krajinářský park v 19. století.

V této obci s nemocným názvem je hezké výletiště či bistro Liba. Je na začátku vesnice, u řeky Bečvy, a smaží zde výborné tvarůžky i jiné laskominy. Děcka se můžou vyblbnout na houpačkách a ti starší odpočinout a poklábosit. Dopijeme, dojíme a už si to prášíme do Kelče.

Území Kelče a okolí bylo osídleno již v mladší době kamenné. Souvislé historické osídlení dnešní Kelče začíná někdy kolem roku 1000. V té době byl na Strážném uložen poklad mincí a zlomkového stříbra. Původ mincí nasvědčuje, že Kelčí procházela významná obchodní tepna vedoucí z Orientu na sever. Město bylo založeno biskupem Brunem poblíž již existující osady Kelče a na místě vsi Sazany.

Zámek, který dominuje celému okolí, byl postaven na místě bývalé tvrze v letech 1585 – 1596. K dalším významným památkám se řadí i filiální kostel sv. Kateřiny, který vznikl ve stejné době jako Kelč. Když dostanete hlad v dávném sídle Keltů (nebo Kelčů ?), skočte si na nějakou dobrotu do prodejny pekárny Viva pod náměstím. Chlebíčky, rohlíčky i preclíčky jistě přijdou vhod na dalekou cestu. Kdo má raději něco teplého v žaludku, ať zajde do hospody U Pajdlů (tel.: 571 64 11 10). Hospoda, ve které mají majitelé Val. pasů hodinu šipek zdarma a domácí kuchyni za peníze, stojí na náměstí naproti obrovské paži s opeřencem na dlani. Půjde-li někdo na Helfštýn pěšky, může si nechat boty do jistoty podrazit u obuvníka pana Hýži, který šil boty i pro samého obra Drásala. No, teda jeho sochu. Prý mu sedly jak ulité.

Z Kelče to střihnem přes Skaličku, čeká tam totiž na nás překvápko. Na začátku vesnice – vpravo hleď! To je, co? Dona Quijota tu sice nepotkáme, ale dřevěný větrný mlýn ano. Je krásný a pořád funkční. Pak už to máme jen skok do Ústí, ve kterém se nachází nejen archeologická památka Slovanské hradiště, ale i restaurace Klobáskov (tel.: 581 62 13 57). Jméno dostala pravděpodobně podle své nabídky občerstvení. Když jsem jela zrovna kolem měli sice zavřeno, ale na tabuli stálo: klobásy, jitrnice, ovar… atd.

Před vjezdem na hlavní silnici se před námi tyčí komín bývalé vápenky, která se již delší dobu přestavuje na restauraci. Hned vedle je jedna funkční, tak jestli je libo. Přejedeme přes most, pak doprava a už se před námi rýsují lázně Teplice nad Bečvou.

Zde se můžeme obdivovat starým krásným vilkám určeným pro lázeňské hosty, klidu a upravenosti areálu. Lázně Teplice nad Bečvou (tel.: 581 68 63 12, 28 65 30) jsou známy již od 16. století. Léčí se tu lidé nemocní na srdíčko a cévy. Od roku 1993 zde dávají dohromady i pohybové aparáty. Za jeden z léčebných prostředků se pokládá i termální alkalická zemitá kyselka s vysokým obsahem oxidu uhličitého. Hned na třech pramenech si můžete dát ločka. V lázních nesmí chybět ani lázeňské oplatky nejrůznějších příchutí, zmrzlina a další laskominy. Pro nezahálivé sportovce je k dispozici také minigolf a tenisové kurty.

A na co bychom ještě neměli zapomenout? Teplice nad Bečvou jsou známé nejen lázněmi, ale také

Zbrašovskými aragonitovými jeskyněmi

Zdejší jeskyně byly objeveny v roce 1912 bratry Josefem a Čeňkem Chromými. Zpřístupněny pro veřejnost byly v roce 1926. Většina prostor Zbrašovských aragonitových jeskyní vznikla během tropického krasovění v křídě a paleogénu. Dnešní podoba a hlavně výzdoba jeskyní je však spjata s neogenní a kvarterní hydrotermální činností teplých minerálních vod s rozpuštěným oxidem uhličitým. Jsou to zejména gejzírové stalagnity – kuželovité útvary několik dm vysoké se středovým kanálkem uvnitř. Vytvořila je probublávající kyselka, ze které se při výběru srážel rozpuštěný uhličitan vápenatý. Vlivem výronů CO2 se po celý rok udržuje v jeskyních konstantní teplota +15 °C a spodní patra jeskynního systému jsou zaplavena plynovými jezery CO2. Pozoruhodné jsou rovněž keříčkovité agregáty aragonitu a drobné nahnědlé hlízky na stěnách, tvořené směsí magnezitu a huntitu.

O tom, jak jeskynní prostory vznikly, bych vám mohla podrobně napsat. Ale nechejte si to raději povyprávět od školeného průvodce, je to daleko záživnější. Jen vám poradím: do jeskyň si vezměte alespoň mikinu, prohlídka trvá 40, zkrácený okruh 30 minut, tak ať vám není zima. Je zde také výjimečný výskyt netopýrů a vrápenců. Při prohlídce jeskyní ujdete přes 400 m a vyšlapete kolem 300 schodů v příjemné teplotě 14°C a vzdušné vlhkosti kolem 90–100%.

Zbrašovské aragonitové jeskyně:

tel.: 581 60 18 66, fax: 581 60 47 67

e –mail: zbrasov@hranicko.cz

Otevřeno: út – ne: IV – X: 9.00 – 16.00, XI – III: pro objednané skupiny

Vstupné: 40 Kč, 20 Kč, Zkrácený okruh: 25 Kč, 10 Kč

Do těchto míst jsme pravidelně jezdívali se školními výlety, smaženým řízkem a octovkou plnou šťávy. Pak, znaveni přílišným vedrem, jsme se brouzdali s chutí v řece Bečvě a pronásledovali hejna divokých kachen, zatímco soudružky učitelky posedávaly na břehu ve stínu keřů. Nádhera.

Až vyjdete z jeskyní slepí jako krtci, čeká Vás ještě malý výlet k Propasti, k níž je přístup po značeném chodníku, který začíná u železniční stanice Teplice nad Bečvou. Hloubka Propasti po hladinu minerálního jezírka je 69,5 m. Celková hloubka je podle nejnovějších měření 329,5 m, ale zatím stále nebylo dosaženo dna. Propast sama se nachází v Národní přírodní rezervaci Hůrka.

Kde se můžete občerstvit, je asi zbytečné psát. Máte oči a zdravý rozum. Tak až na nějakou občerstvovací stanici narazíte, zastavte a něco si dejte. A to můžete v podstatě kdekoliv, od bufetu pro nenáročné, až po lázeňskou restauraci. Záleží jen na vás. Jste-li už vynadívaní, chytřejší a občerstvení, pak se můžeme vydat dále.

Z Teplic nad Bečvou to máme trošku do kopce, směr Valšovice a poté Paršovice. Tato asfaltová cesta, točitá jako háďátko, vede přes les, louky i vesnice. Po trase potkáváme rozcestníky, které nás neustále lákají ke změně směru pochodu či jízdy. A tak záleží jen na vás, kterou se vydáte. Jedna z možností tu je, ale jen pro pěšáky a cyklisty. Jeďte přes Maleník! My, kteří inklinujeme k asfaltu (motoristé či „galuskáči“), nespouštíme se do divokých hvozdů, ale držíme se pevně popsané trasy, která nás jistě z lesa brzy vyvede.

Já to říkala, ocitáme se v krásné aleji s ovocným stromovím. Po několika stech metrech se zastavíme, abychom se pokochali výhledem na vytoužený cíl našeho výletu – hrad Helfštýn, který tu před námi leží jako na dlani. Už jen stačí projet kolem barevného Cirylka s Metůdkem, kde střihneme řidítky i volanty prudce doprava a pak furt za nosem, až do malé, ale milé podhradní vesničky – do Týna nad Bečvou.

Při mapování této trasy jsem v Týně potkala pána na dost starém bicyklu, který nejen že mi poradil cestu, kudy se mám vydat, ale zároveň jsem se od něj dozvěděla velmi zajímavou historku o vaření piva v Týně.

Helfštýnský hradní pán prý přišel za týnským sládkem a rozkázal mu uvařit pivo dobré a levné. Sládek popřemýšlel, vzal došky, které měl nachystané na opravu střechy a z nich uvařil pivo. Hradní pán, celý natěšený se piva napil, pochvíli zrudl, vyvalil oči a hned jednu, za ten uvařený hnus, sládkovi vrazil. Sládek nelenil a facku pánovi vrátil se slovy: „Vidíte, hradní pane, to pivo je tak dobré a silné, že se hned bijem“.

Já hlava děravá se toho pána zapomněla zeptat na jméno, tak mu aspoň touto cestou děkuji za rady. A my se pomalým šouravým krokem blížíme k slavnému hradu Helfštýnu. Je to teda pořádný kopec… Taky funíte?

Nad Týnem lze zříti zříceniny starobylého hradu „Helfenšteina“, jenž nikoliv zlobou času, ale svévolnou lidskou rukou byl zničen. Původně bylo tu staroslovanské hradisko, jehož valy částečně jsou doposud zachovány. Na místě hradiska, jež s celým okolím bylo majetkem pánů z Drahotuš, vystavěl si přes odpor jejich a násilně koncem XIII. století loupežný rytíř Bedřich neb Friduš z Linavy hrad, jenž nazval dle zvyku té doby německy „Helfenšteinem“. Odtud stal se Friduš postrachem okolního kraje a jeho hrad středem vzrůstajícího panství.

Aby Moravu od loupežných rytířů očistil, vtrhl král Václav II. i do přerovského kraje, dobyl po osmidenním obléhání Helfenštein a daroval hrad Vokovi z Kravař, neohlížeje se na právo pánů z Drahotuš. Jak jste se tedy dozvěděli, zakladatelem hradu v 14. století byl prý loupeživý rytíř Friduš (též Helferik) z Linavy, který přišel ze Slezska a hrad postavil bez oprávnění na území drahotušského panství. Helferik si nemohl pro své „řemeslo“ zvolit lepší místo. Helfenštein nechal postavit nad cestou, jež spojovala Moravu a celé střední Podunají se Slezskem, Polskem a Pobaltím. Cestě se říkalo Jantarová stezka. Hrad Helfštýn později patřil do řady strážních pevností (Helfštýn – Starý Jičín – Štramberk – Šostýn – Hukvaldy).

Při výstupu jsme se krapítko zadýchali. To nic, dáme si v hradním „bifé“ nějakou šťávu a můžeme se dát do prohlídky hradu nebo aspoň toho, co z něj zbylo.

Na Helfštýně je moc hezky. Když se tu zrovna nic neděje, je tu pohoda a příjemné posezeníčko a v klidu si můžete prohlédnou kovářskou expozici. Výhled máte široko daleko. A když se děje, tak je tu taky fajn. Polykači ohňů (možná zaměstnanci sirkařského závodu SOLO Lipník), lačně hltají plameny, indické tanečnice svůdně kroutí boky, div že jim nevyskočí kyčle a potulní kejklíři a herci předvádí své umění. A když se na hradě sejde pár zbrojnošů, to je pak teprve mela. Malinovka, coby krev, teče proudem, umírající hekají a vítězové s neobvyklou chutí řvou. Přijedou-li na hrad kováři z celé Evropy (Kovářské fórum či Hefaiston), aby předvedli co umí, mlátí se tu do železa hlava nehlava, jiskry lítají kolem, pekelný závan se line celým Helfštýnem, ale výsledek pak stojí za to.

Jestli jste už dost pokochaní krajinou a dobře jste si prohlédli „panoramata“ (zdravím Homolky), spustíme se opět pod hrad. Po značené cyklostezce je možno dojet na další z řady strážných hradů – Starý Jičín. Teď mají možnost cyklisté a pěšáci, kteří si chtějí užít lesa a občasných výškových rozdílů. Nebo se vydejte po červené turistické značce do Teplic nad Bečvou či Hranic. Ti, kteří mají rádi vodu, ať sjedou dolů do Týna a cestou Gabrielkou, jak je místními nazývána, se vydají podél řeky Bečvy do Hranic.

Ještě než se dáme nazpátek po naší trase, doporučuji všem, kteří ještě nebyli v Hranicích, podívat se na toto krásné město. Nejen že pěkně opravili zámek, ale určitě vás, stejně jako mne, upoutá celé staré jádro města se spoustou úzkých chodbiček a průchodů. Jen se mě zdá podivné, že takové město, nemá vlastní informační centrum, které by jistě mnozí uvítali. Na jídlo či kafčo jde zajít v podstatě kamkoliv. Hodně se mi líbilo v Arše (tel.: 581 60 61 11-14) na náměstí, ve které mají rybičky v akváriu a v jídelním lístku žabí speciality. Nebudu jmenovat všechny okolní restaurace. Myslím, že je to zbytečné. Raději se sami přesvěčte, kde by vám tak chutnalo nejvíc.

Více informací poskytne EDB.

Při zpáteční cestě máte na vybranou. Automobilisté můžou po hlavní cestě až do ValMezu, se zastávkou v Hustopečích nad Bečvou na štěrkopískových lomech. Příjemné pokoupáníčko – pokud zrovna není konec srpna a 30–stupňová vedra. V té chvíli se mi zdá, že všechno kolem tak nějak smrdí, nebo co. Voda, rákosí, rekreační chatky, bufet, WC i někteří lidé. Když je naopak příznivější datum i počasí, nic nám nebrání v tom, dát si v místním bufáči pivko, nebo nějakou šťávu a smočit se ve sluncem prohřáté lázni.

Ostatní, dejme se téměř stejnou cestou, jak jsme se dostali do Teplic nad Bečvou. To znamená: Mineme Ústí, ještě jednou se mrkneme na soupeře Dona Quijota, poté pozor změna! – mrsknem sebou přes Zámrsky, dofuníme do Němetic, a pak řešíme dilema:

a) jít se vykoupat na výše zmiňované šterkáče v Hustopečích nad Bečvou?

b) či přes Kladeruby (řiť na ruby – nadávka z dětství místním obyvatelům), starou známou Choryň, Lhotku nad Bečvou (paní Radová s hustou pěnou) a zastavit se až ve Valašském Meziříčí?

To nechám na vás.