Naše putování může začít ve chvíli, kdy po celém Valašském Meziříčí i v místní části Poličná vysbíráme Jurovalšáry. A těžší o kupóny z Hvězdárny, Informačního centra mládeže a restaurace U Slunce a lehčí o pár drobných v peněžence vydáme se na cestu, vstříc novým zítřkům.

Oznice

První písemná zmínka pochází z roku 1396, kdy byla součástí biskupského lenního statku Arnoltovice. Později ves zpustla. V průběhu první poloviny 17. století byly v údolí zakládány pasekářské usedlosti, z nichž vznikla nynější obec. Měla zemědělský charakter a v 19. století se mnozí z jejich obyvatel zabývali domáckou výrobou zemědělského nářadí ze dřeva, zhotovováním metel ap.

S novým hrníčkem v baťohu, strhněte při cestě nazpátek kola i boty opět doprava a navštivte obec

Mikulůvku

Je tu všude tak hezky zeleno, samý kopeček, vlídní lidé jako na celém Valašsku. A když si dáte v místním pohostinství U Škrabánků (tel.: 571 65 30 70) limču, či jiný mok, přibude vám do sbírky další Jurovalšár. Otvírací doba: út–pá 13.00–22.00, so–ne 10.00–23.00. Je fajn, že stále existují klasické vesnické hospody, ve kterých vysedávají strýcové, se kterýma si můžete poklábosit o všem. A až nastane ten správný čas, psi si vyzvednou své páníčky a vydají se s nimi směrem k domovu…

V letních měsících je utahaným turistům, vyprahlým cyklistům i ostatním k dispozici solární koupaliště. Otevřeno bude od 1. června denně a za příznivého počasí až do konce srpna. Už od 9.00 hod můžete hupsnout do prohřátého bazénu a pak se klidně ráchat až do večera. Kdo se nerad mačká a zmítá v přeplněném bazénku, ať si sedne do bufáče, ve kterém je možno pozřít nějakou baštu i ledacos k pití. Večer příjemně překvapí specialitky na roštu. Letos se má v areálu koupaliště i hrát, zpívat a tancovat, takže nabídněte rámě své partnerce/partnerovi a hup do kola. Také se chystá velkovýlov kaprů, systémem kdo si co chytne, to si i sní. Bližší informace vám o všech těch kratochvílích podá náš kamarád Karel Mikuš (tel.: 0608–90 99 13), který mimo jiné organizuje již tradiční soutěž pro odvážné aviatiky „O najlepšího valašského ftáka“ a pro hudby milce „sejdeme se na Hrachovce“.

Pěšáci a horští cyklisté se mohou vydat dál směrem Lázy, odkud se dostanou do naší příští zastávky Hošťálkové nebo na Troják, nebo do Rajnochovic a taky jedna z možných variant – zpět do Valašského Meziříčí. A vy, motoristé, vraťte se zpět na hlavní cestu směr Vsetín. Pozor, opět se nám kola kroutí doprava na Hošťálkovou, nyní již Hošťálkovské knížectví.

Hošťálková byla chudou zemědělskou obcí, v níž se mnozí obyvatelé živili kromě zemědělství také domáckou výrobou kapesních nožů, tkalcovstvím, výrobou šindele a mnozí odcházeli na sezónní zemědělské práce do úrodnějších oblastí. V Hošťálkové se v roce 1844 narodil proslulý lidový muzikant Jan Pelár, kapelník „valašské muziky“. Žil a tvořil zde také akademický malíř Vladimír Pukl (1896 – 1970). V roce 1981 byl v Hošťálkové nalezen poklad 114 stříbrných mincí ze 16. a 17. století, ukrytý pravděpodobně zbojníky.

Pravda, obec je to dlouhá, jako týden před výplatou, ale zajdete-li do Obecního hostince (tel.: 571 44 20 09), stanete se držitelem dalšího Jurovalšáru. Otvírací doba: po–čt 9.00–21.00, pá 9.00–23.00, so 8.00–23.00, ne 8.00–21.00. Ještě jsem tam nebyla, takže ani vám nepovím, jaké tam mají pivo. Předpokládám ale, že to bude stejný případ jako v Mikulůvce.

Můžeme tedy pokračovat dál. Z Hošťálkové je to jen kousek na Troják…Pěšáci po modré, ostatní po cestě. A jsme na křižovatce turistických tras. Zde na vás čeká občerstvení, či odpočinek v Hotelu a hostinci na Trojáku (tel.: 573 39 10 90). Letos sice bez Jurovalšáru, ale to přece nevadí. Starají se o všechny své hosty jak se sluší a patří. K dispozici je také pokoj pro tělesně postižené. V zimě, dá-li Pán Bůh a napadne-li sníh, stane se Troják vyhledávaným místem běžkařů. A těm ostatním lyžařům tu postavili dokonce vlek. Když už jsme si dali něco dobrého, pojďme se podívat kudy tudy.

Uspokojeni určitě budou příznivci všech světových stran.

Na sever se jde po zelené a po 20 km se můžete dostat až do Valašského Meziříčí (směr Lázy). Kdo zrovna nemá chuť zkoušet, zda severní vítr je opravdu krutý, ať se vydá na jih. Do Vizovic to máte pouhých 26,5 km. Turisti, kteří inklinují k východu, dojdou pravděpodobně do Vsetína, pak třeba na přehradu Bystřičku a tak.

A my ostatní pokračujem na západ. A naše nohy, pláště a pneumatiky nás zavedou na sousední kopec Tesák, jestli ovšem neodbočíte asi tak po 1,5 kilometru doprava. Cesta vás povede opět lesem, až do

Rajnochovic

Tuto obec založil v roce 1721 bača Mikuláš Rajnoch, i když archeologické nálezy dokládají osídlení již ve 13. století. Ještě dnes je možno na hranicích katastru spatřit hranečníky s arcibiskupskými znaky. Roku 1810 tu byla založena dílna na výrobu hrnčířského zboží tzv. „toufárna“. Rajnochovská keramika se vyráběla 80 let.

Hlavní obživou vesnice mezi lesy se stalo zpracování dřeva. K tomu sloužila parní pila, ke které se v letech 1900 – 1921, dopravovaly kmeny po úbočí Kelčského Javorníku strmou úzkokolejkou dlouhou přes 8 km.

K plavení dříví sloužily vodní nádrže (kauzy), na Juhyni a Rosošném potoku, kde byla vybudována u pramene Fons Theodori menší přehrada, která zadržovala vodu při jarním tání a po velké vodě se splavovalo dříví na pilu. Svou tradici v obci má i pálení dřevěného uhlí, které se zde pálí dodnes. Klasický milíř ale nahradila velká pec.

V Rajnochovicích – Košovech určitě narazíte na Penzion U Ježka (tel.: 573 39 12 44). Mají tam dobré pivko, venkovní posezení je samozřejmostí a občas se tu dějí zajímavé věci… Však se přijďte občerstvit, uvidíte. A jdeme dál, stále rovně za nosem. Na rozcestí stojí krásná stylová hospoda Ve dvoře (tel.: 573 39 12 86), na jídelníčku kromě steaků a hranolků najdete i valašské menu. Můžete se ubytovat a ještě ke všemu se mohou naučit vaše děti jezdit na koních hafling – malý horský kůň. Pořádají se zde i pobytové tábory pro děti, stačí se jen informovat. A když budou mít plno, zastavte se v Hotelu Polom (tel.: 573 39 10 89), určitě se vám tam bude líbit. Jurovalšár tady nedostanete. Proč? – na to se neptejte nás.

My neúnavní pokračujeme dál, do vedlejší podhorské vesnice Podhradní Lhoty.

Podhradní Lhota,

jíž se kdysi říkalo Lhota Hradní, patřila k farnosti kostela ve městě Kelči a za husitských válek trpěla nájezdy husitského hejtmana Jindřicha, jemuž se přezdívalo „kacíř z Čech“. Ten hrad Šaumburk dobyl a ovládl všechny okolní biskupské statky. Po skončení válek se hrad dostal do zástavy Zikmunda z Bítova a jeho dvou synů, kteří byli postrachem celého kraje, až moravský zemský hejtman Jan z Cimburka hrad vykoupil a roku 1451 jej dal zbořit. Olomoucký biskup Bohuslav ze Zvole dovolil držitelům zástavy, aby si náhradou směli postavit v Kelči tvrz, dnes změněnou na zámek. Na zničený hrad Šaumburk však máme památku, a to ve znaku Podhradní Lhoty, jak byl schválen heraldickou komisí Parlamentu. V červeném štítu stojí na zeleném vršku stříbrný hrad se dvěma věžičkami a cimbuřím, na jehož zdivu je zavěšen erb pánů ze Šaumburka, jímž byl a dosud je stříbrný kopřivový list (ovšem silně stylizovaný) v červeném poli. Tento znak nosí dodnes knížata ze Schaumburk–Lippe v Německu.

I tady je k dostání Jurovalšár. Za rohlík, sýr či žvýkačku, bude váš! A kde? No přece v Konzumu H. & R. K. (tel.: 573 39 11 55), na rynku. Otevřeno mají: po–pá: 7–12, 14–17, so: 7–11, ne: 8–10.

Nad touto malou vesničkou se tyčí zalesněné kopce, na kterých můžete najít už jen rozvaliny, kdysi statných hradů Šaumburku a Zubříče. Když se vydáte dál po zelené, určitě dorazíte na Kelčský Javorník (895 m n. m.) – nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů. Za pěkného počasí Vám slibuji nádherný výhled nejen na celé panorama Hostýnsko – Vizovických vrchů, ale při pohledu na severní stranu na tzv. „Moravskou bránu“. Jako na dlani budete mít město Hranice na Moravě, údolí řeky Bečvy a městečko Kelč, ležící na bývalé „Jantarové stezce“, spojující v minulosti jižní země s Pobaltím.

Teď máme před sebou několik variant:

a) Ti, kteří už všeho mají plné brejle, se mohou vydat zpět do Valašského Meziříčí.

b) Ti, kteří mají už dost zalesněných kopců, ale mají chuť ještě něco vidět, nechť se vydají po silnici č. 18 do Bystřice pod Hostýnem. Co je tam čeká, ať si přečtou o pár řádek níž.

c) My vytrvalci, horalové a slídilové, vracíme se zpět na cestu na Tesák. Výchozí pozice – Rajnochovice – Rosošné.

Motoristé, jak jste se sem dostali, tak se také vraťte. Cyklisté mohou po cyklostezce (5 km a kousek) a pěšáci po červené – hurá na Tesák. Ještě že v téhle divočině je restaurace s celoročním provozem (tel.: 573 39 12 88). Stejně jako Troják i Tesák znají důvěrně nejen turisté, ale i lyžaři. Můžete se podívat do několika přírodních rezervací. Třeba přímo na vrcholu Tesáku je nejlépe zachovaný zbytek jedlobukového pralesa, starého asi 170 let a v Čerňavě ještě starší 280letý prales. Odtud se můžete za pomoci zelené turistické značky podívat ke Třem kamenům, které kdysi ohraničovaly tři panství, která spolu sousedila – Lukovské, Bystřické a Kelčské. Pokud se budete držet barvy žluté a pak chvíli zelené, nemůžete minout památný strom dub zimní, starý 250 let. Jestli se chcete kouknout na místo zvané „Na pasekách“ (Schwaigerova paseka), otáčejte se po žluté. Narazíte na louku v příkrém svahu Hostýna s bývalou dřevěnou hájovnou, kde řadu let pracoval malíř Hanuš Schwaiger (1854 –1912). Barva červená vás zavede k Vodní kapli, od které musíte vystoupat 250 schodů, abyste se dostali na zdaleka viditelný Hostýn. (736 m n. m.).

Základem staré lidové tradice je událost z roku 1241, kdy vpadli na Moravu Tataři. Obyvatelé okolních osad prchli na horu a hodlali se bránit. Podle pověsti se nad Hostýnem strhla obrovská bouře, která zahnala Tatary na útěk. Tato událost byla po generace pokládána za zázračnou pomoc Matky Boží, kterou lid ve své úzkosti vzýval. Od nepaměti se datuje na vrcholu kopce dřevěná kaple. V roce 1658, po skončení třicetileté války, majitel Holešova a Bystřice Jan Rottal rozšiřuje původní kapli na kostelík s věžičkou a uvnitř instaluje obraz Panny Marie s Ježíškem, pouštějícím blesky na Tatary, jako symboly zázračné moci. F. A. Rottal pokračuje podle přání svého otce v díle a v roce 1721 je položen základní kámen ke zbudování velkého chrámu. Stavba je ukončena k roku 1747 a o rok později vysvěcena kardinálem Troyerem. Stavitelem této oválné stavby je Tomáš Šturm.

Vedle hlavního kostela stojí kaple zasvěcená sv. Janu Sarkanderovi, postavená roku 1890. Od kostela na severovýchod se nacházejí dvě křížové cesty. Starší křížová cesta je postavena ve stylu slovanských kaplí a mladší navrhli architekti D. Jurkovič, J. Kohler a J. Uprk. Po okolí se můžete rozhlédnout pod rozhlednou, která stojí vedle nové větrné elektrárny. Pro vyprahlé poutníky je přichystáno osvěžení v Občerstvení pod kostelem i v Hostinci Ovčárna (tel.: 573 38 01 73), kde si můžete odpočinout, občerstvit se a ubytovat a jak jinak – vyzvednout Jurovalšár.

Pověst: O ohnivé panně

Kdysi dávno bydlel v Bystřici pán, který měl jediné dítě, dceru Kamélii. Ta vyrostla v krásnou dívku. Škoda jen, že nikomu nic nepřála, byla zlá a lakomá a celé dny vysedávala před zrcadlem, zdobila se šperky a obdivovala se své kráse. Na noc všechny šperky zamykala do truhlice a klíč nosila stále na krku. Jednou potkala žebračku, která ji prosila o dar, ale lakomá Kamélie se na ni zle obořila. Příští den na témže místě potkala pestře oblečenou ženu s tak tmavým obličejem, jako by ji ožehlo slunce. Byla to obchodnice a nabízela Kamélii náhrdelník: „Pohleďte vzácná panno, jak je nádherný. Bude Vám velice slušet. Kupte si jej!“ Kamélie se zastavila a okouzleně se dívala na vzácný šperk. Měl tmavou barvu, v záři slunce se leskl, až oči přecházely. „Nebude drahý,“ ujišťovala obchodnice, „zkuste si ho!“ Sotva se ale náhrdelník dotkl jejího hrdla, všechno se zatřáslo, vyšlehl oheň a okolí zahalil kouř. Kamélie i její poklad v tom okamžiku zmizely. Od té doby musí bloudit po lesích – vídali ji hlavně na Javorníku.

Vždy o Velikonocích se promění v ohnivou pannu a zlatý klíč od truhlice drží v ústech. Kdo by jí ten klíč vytrhl z úst, ten by ji vysvobodil a získal polovinu jejího majetku. Kdysi potkal Kamélii na Javorníku mladý chlapec a ona mu začala vyprávět svůj příběh. Mladíkovi se Kamélie zželelo a slíbil jí, že ji vysvobodí. Přišly velikonoce a mladík se vydal na Javorník. V tom se k němu začala blížit zlatá panna – zář, oheň, vlasy jako jediný roj jisker a v ústech zlatý klíč. Mládence přemohla hrůza, zapomněl na svůj slib a utekl. Od těch dob se už nikdo o vysvobození zlaté panny nepokusil.

Na Hostýně máte také několik možností, kudy se vydat dál:

a) Seběhnout do , obce, která je známá svou druhou dětskou SOS vesničkou v České republice.

b) Vydat se do Rusavy, do valašské obce s rusou hlínou a Jurovalšárem v místním Muzeu. Je to místo, které v zajetí lesnatých kopců láká k příjemnému odpočinku a relaxaci. Příležitostí je tu habaděj.

c) My ostatní se spustíme po červené a modré do Bystřice pod Hostýnem.

Již koncem roku 1300 existovala Bystřice jako trhová ves ve vlastnictví rodu Šternberků. Vystřídalo se zde plno majitelů, až Milot z Tvarkova započal v Bystřici stavět pevnou tvrz s vodním příkopem. Noví páni z Víckova a Prusinovic, započali s těžbou stříbra, přispěli k rozkvětu města a dali se do přestavby tvrze na renesanční zámek. V předbělohorském období obnovuje v Bystřici Václav Bítovský a jeho žena Bohunka těžbu stříbra i železné rudy.

Bystřici v historii zpustošila povodeň a několik obrovských požárů. Jeden v roce 1594 a druhý 1815 a poslední v roce 1833. Oheň řádil i v roce 1620, kdy město vypálili „černí kozáci“ Lisovčíci. V lednu 1621 vpadla na Moravu císařská vojska a kroniky zaznamenávají ukrutnosti, při nichž zahynulo mnoho lidí. Téhož roku město opět vyplenili vzbouření Valaši.

Od roku 1650 vlastnili Bystřici Rottálové, kteří pomáhali při obnově města i kraje a postavili ve městě nový kostel a na Hostýně chrám. Zakrátko poté v roce 1663 postihla Bystřici nová pohroma. Za rakousko–turecké války pronikli Turci až do Bystřice, poničili město a odvlekli mnoho lidí do otroctví. V roce 1763 přestavěla dcera A. Rottála bystřický zámek dle projektu architekta Grima do dnešní podoby. Město mělo v minulosti hrdelní právo a dvě popravčí místa. S 19. stoletím vstoupil do města rozvoj, a to jak kulturní, tak průmyslový. Majitelem panství se v té době stává Oliviér Laudon, členem jehož rodu byl i Gideón Ernst von Laudon, osvoboditel Bělehradu. V roce 1861 založil Michael Thonet v Bystřici největší továrnu na ohýbaný nábytek v Evropě. Během let vznikla firma TON, jejíž výrobky jsou známy po celém světě. Prusko–rakouská válka v roce 1866 poznamenala Bystřici čtyřnásobným obsazením a dočasným přejmenování města na „Nové Prusko“. V roce 1868 odesílají bystřičtí vlastenci kámen na stavbu Národního divadla.

Z historie muzea židlí z ohýbaného dřeva v Bystřici pod Hostýnem

V roce 1961 byla při stém výročí založení závodu TON v Bystřici pod Hostýnem otevřena výstava židlí, první toho druhu u nás. Architekt A. Šuman shromáždil 98 židlí, které se staly základem pro pozdější stálou expozici. Ta sestává ze zajímavých kusů vyrobených v průběhu dlouhé historie a zároveň je průběžně doplňována kusy novými. V současné době čítá sbírka přes 300 exponátů.

Otvírací doba: po–pá 8.00–12.00 a 13.00–17.00

tel.: 573 32 51 11, e–mail: ton@brnpvnet.cz, web: www.ton.cz

Když už jste se dostali až do Bystřice pod Hostýnem, skočte si na oběd do restaurace U Hanuša (tel.: 573 38 01 19), stojí to za to. V příjemném prostředí vám naservírují výborné jídlo (vše na co si vzpomenete), na stylový servis. Zde v letošním roce Jurovalšár nepochtívejte, jen si aspoň přečtěte pověst, která se k místnímu hostinci vztahuje.

V době, kdy ve městě řádil mor, který se přenášel i vodou, začali lidé chodit na víno k hospodskému Vaverkovi. Ten bídák, snažil se ušetřit co nejvíc a víno nemravně ředil. To se stalo osudným mnoha lidem. Za to teď Vaverku čerti v pekle drží a lijí mu rozpáleným trychtýřem do krku tolik vody, kolik jí on sám do vína nalil. A že jí nebylo málo.

Jurovalšár dostanete tentokrát v Hotelu a restauraci Harmonii (tel.: 573 37 88 40), která funguje i jako regenerační centrum.

Od Muzea židlí je jen kousek Hostinec u Valacha (tel.: 573 37 93 00), který také nevypadá nejhůř. Jestli už jste najezení, v klidu si prohlédněte muzeum židlí, renesanční zámek, sochu generála Laudona, kostel sv. Jiljí a náměstí. Pokud se ještě nechcete z Valašského království vzdálit, vydejte se vlakem, autem, autobusem, na kole či pěšky směrem na Valašské Meziříčí. Hlavní cesta vede přes vesnice Loukov a Osíčko, kde se v letních měsících můžete zchladit v místním koupališti. Za návštěvu také stojí Pizzerie (tel.: 573 39 02 61), která sídlí sice v hrozné budově bývalého motorestu, ale velice chutně tam vaří. Majitelé se také snaží ze všech sil vytvořit hostům příjemné posezení. Zastavte se, uvidíte. Projedeme Komárnem (pozor na hmyz) a pak nám nezbývá nic jiného, než pokračovat do obce Kunovice, která je výjimečná tím, že se zde narodili mí rodiče a já tu vyrůstala. I když se Kunovice od dob mého dětství změnily (vykácená přenádherná třešňová alej, pokácené vrby a vysušení mokřin v „Točence“), stále mám k téhle vísce pěkný vztah. Nezdá se mně, že by zde bylo něco velmi zajímavého pro turisty, tedy kromě hospůdek. Jsou sice takové obyč, ale jsou. První je Hostinec na rozcestí (tel.: 571 64 02 31) a druhá má exotický název Jamajka. To asi podle toho, jací exoti (včetně mého otce) tam vysedávají.

V obou dvou se v létě dá sednout ven, takže kupte děckám zmrzku, sobě pivko či sodu a já vám aspoň povyprávím o strašidle v Kunovicích.

To bylo tak:

Jeden fojt z Kunovic chodil pravidelně do lesa krást dřevo. Věděl o tom jen pastýř Babický, který bydlel na konci vesnice. Když pak fojt zemřel, strašil po okolí a nejvíc v pastoušce. Chodil v noci po půdě, převracel truhly a vůbec dělal všelijaké vylomeniny. Pastýř nevěděl, co má dělat, a tak se šel poradit za farářem do Loučky. Ten mu řekl, ať se příště strašidla zeptá, co chce. V noci, až fojt – strašidlo začal strašit, zeptal se ho pastýř, čeho žádá. „Však mě znáš“, řekl fojt, „nakradl jsem si moc dřeva na obecním a teď mám uložený velký trest. Pomohlo by mi, kdyby za mě všichni sousedé dali sloužit tři mše svaté a z každého stavení by jeden šel na pouť do Častochova. Jestli to neudělají, musím se trápit do té doby, než mě vysvobodí syn z této chalupy, kolébaný v borové kolébce z kradeného dřeva.“ Jak se to sousedé dozvěděli, rozzlobili se na fojta – nebožtíka, že když byl ještě na světě, taky je nechával ve štychu, i když byl bohatý. A tak fojtovi nezbývalo nic jiného než strašit dál. No a jaké z toho plyne ponaučení si každý domyslí sám.

Pokračujeme dál přes Loučku, kde se můžete zastavit v Občerstvení hned u cesty. K dispozici není pouze pivo, víno, rum, ale i kopečková zmrzlina a výborné domácí zákusečky. Takže směle usedněte do plastových židliček a občerstvěte se.

Jedem dál, mineme odbočku do Polic. Pokud vám není proti srsti ten nechutný kopec, zajeďte si do neobvyklé hospody Batalion (tel.: 571 63 72 55), kterou má kamarád Roman Hohl. Je to zbrojíř či šermíř, věčně se někde mlátí s historickou skupinou, a tak si vybavil výčep různými palcáty, kordy, meči i brněním. Tak mě napadlo, že to musí být celkem mela, když se náhodou strhne v Batalionu malá hospodská rvačka.

Sjedeme zase z kopečka do Branek na Moravě. Upozornění pro cyklisty, ať nemusíte po hlavní – existuje i boční cesta. Na směr se poptejte místních domorodců. Nás, kteří jsme si nechali vybrání „jurovalšárovského" hnízda ve ValMezu až nakonec, čeká pěkné posezení hned v Poličné, kterou právě projíždíme. Ve žlutém hostinci U Slunce (tel.: 571 61 58 44) se příjemně osvěžíme, samozřejmě za Jurovalšár; pak se zajdeme zeptat na něco nezbytně nutného do Informačního centra mládeže (tel.: 571 61 67 00) a nakonec hodíme čučku do hvězdářského dalekohledu v Observatoři Valašského království (tel.: 571 61 19 28). Vše je podrobně popsáno v Helfštýnské trase. Pokud už nevíte coby a noc je ještě mladá, zajděte se podívat do nové stylové hospůdky „Přístav", kterou najdete na Vrbenské ulici.